bišonek na výstavě

v této sekci chci uvést jen pár tipů pro začínající vystavovatele 

 

zkuste si prvně zajít na nějakou výstavu bez pejska, ať víte, do čeho jdete. 

 

pejska od mala zvykejte na "výstavní ruch" venku, voďte jej mezi lidi na frekventovaná místa, můžete klidně chodit na vycházky do blízkosti psího cvičáku, apod. poznáte tak, jak se váš pejsek bude chovat v adrenalinovém prostředí. Také poproste své známé, aby na pejska sahali a hladili jej - to bude dělat rozhodčí na výstavě a bišon, který v panice utíká z kruhu a nebo zkameněl strachy se mu líbit nebude.

nepodceňujte přípravu na výstavu !!!

myslím tím, nácvik předvedení a hlavně úpravu bišonkova kožichu. Za ty roky, co jezdíme po výstavách, jsem již viděla spoustu smutných lidí, kteří přišli s bišonkem bez výcviku a úpravy v domění, že ten jejich je nejhezčí a musí vyhrát. Myslíme si to ostatně všichni, ale jen ti, co mají bišonka upraveného a má základní výstavní výcvik, má šanci bojovat o mety nejvyšší. Vaše první výstava by měla být "událost" na ples také půjde málokdo v teplákách a s mastnými a neupravenými vlasy.  A pak jsou zde rozhodčí - jsou to lidé, jako my všichni. Můžete hned poprvé natrefit na "jízlivce", který vám výstavy zhnusí jednou provždy. Jiní vám s milým úsměvem poradí, jak se na výstavu připravit, na co nesmíte zapomenout, pejska mile pohladí a vám hned připadá svět veselejší i když váš bišonek nedostal tu nejlepší známku.

 

na obrázcích vidíte předvedení bišonků - co myslíte, který vyhrál ....

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

no a na konec zde přidávám mou malou povídku o tom, jak může dopadnout cesta za výstavními úspěchy....

Jak jsme jely s Emou ve sněhové kalamitě  na výstavu vlakem

Počasí nebylo ten víkend nic moc - sněhová bouře, ledovka- kalamita atd. a tak jsem se rozhodla, že s Emkou pojedu do Olomouce na výstavu vlakem.

Protože jezdím denně autem a vlak znám už jen z obrázků, na cestu jsem se náležitě připravila. Trasu jsem si rozdělila do tří pomyslných částí : cesta tramvají na nádraží (30 minut) -jízda vlakem ( 1 hodina )-cesta tramvají na výstaviště ( 10 minut ). Všechny tři části jsem si na internetu časově perfektně sladila se začátkem výstavy  - 9.30.  S ledovým klidem jsem při tom přehlížela varování železničářů o velkých spožděních vlaků a kolabování MHD. Také všichni příbuzní, kteří mne přišli přemlouvat, abych se v takových sněhových "radovánkách" nikam nehnala, neuspěli.

Emku jsem v sobotu upravila, sbalila jsem si tašku a židličku a šla spát. Tedy, moc jsem toho nenaspala, protože venku opravdu docela dost pršelo a v tu ránu se všechno změnilo v kluziště. No, nějak ten kilometr do kopce na tramvaj ráno došlapem. Vstaly jsme s Emkou ve čtyři a vypravily se na cestu. Tedy Emka se nesla v přepravce, zakrytá teplou dečkou - no pohoda, klídek, tabáček. Tramvaj přijela jak měla, já jsem sebou jen jednou sekla na ledovém chodníku. Tedy, jestli vše půjde tak hladce, bude to paráda, pomyslela jsem si - bláhově. Na nádraží jsme přijely přesně na minutu a tak jsem do odjezdu vlaku měla půl hodinu. Venku se zatím rozpoutalo sněhové peklo, už dlouho jsem neviděla takovou sněhovou bouři. Zakoupila jsem zpáteční jízdenku a šla jsem se podívat na tabuli s odjezdy vlaků, jestli tam nejsou nějaké informace. Byly tam - o rychlíku, který měl původně jet ve 2.20 a měl 290 minut spoždění. Náš vláček - měli jsme  jet 5.53 - neměl hlášeno spoždění žádné. Hurá . Však vyjížděl z Třince, kde by nabral takové spoždění, uklidňovala jsem se.  Mezitím přišli další pejskaři a tak mi hned bylo veseleji, že nepojedu sama. Šla jsem si ven zakouřit cigaretku a když jsem se vrátila k tabuli, bylo u našeho vlaku spoždění 10 minut. Zatím to jde, pořád ještě stihnu v Olomouci 2 tramvaje. Než jsem se nadechla, naskočilo spoždění na 20 minut, za chvíli na 30 minut -  můj plán začal dostávat trhliny. Po půl hodině se spoždění ustálilo na 40 minutách. Tak jsme se tedy všichni v 6.20 přesunuli na peron, abychom se dověděli, že vlak bude mít spoždění 50 minut. To už jsem zvažovala variantu potupného návratu domů a přímo na peroně jsem si zapálila - jak se říká u nás v Ostravě - adrenalin je sviňa - a tak bylo třeba ho trochu snížit . Při každém dalším hlášení nádražního rozhlasu se mi adrenalin zase zvedl. Teď už v Olomouci nestihnuani snad ani konec výstavy. Pak se ozvalo kýžené - náš vlak přijede na 4. kolej. Hurá pojedeme !!! Sice s hodinovým spožděním, ale pojedeme. Co bude dál jsem vůbec neřešila. 

Ve vlaku bylo teploučko, pěkné, čisté kupé jsme měly s Emkou samy pro sebe, Vlak se rozjel, já se pohodlně usadila, nalila si kafe a vybalila tatranku. Pohodička začala ... a s příchodem paní průvodčí skončila. Na můj dotaz, zda  do půl deváté dojedeme do Olomouce, se začala hystericky smát a jen opakovala, do půl deváté , do půl deváté ... až se uklidnila, suše mi oznámila, že pokud uvázneme někde v polích, donese mi přikrývku a teplý nápoj, může to prý trvat dlouho , než se k nám dostanou zachranáři .... a bylo po idylce. Najednou jsem zjistila že : vlak jede tak 20 km za hodinu, venku hustě sněží, každá výhybka, kterou přejedeme nějak "divně" háže s vlakem , nádražíčka, která jsme projeli nemají koleje a z bílé peřiny čouhají jen vršky přestavníků .. tak kurňa jak ví strojvůdce kudy má jet !!!. A taky jsem začala počítat, když vlak nabral hodinové spoždění na trase Třinec-Ostrava , což je zhruba 40 km, kolik bude mít spoždění na trase Ostrava-Olomouc, což je asi 100 km. Vyšlo mi, že se jedu podívat na závěrečné soutěže, a to jen v případě, že do Olomouce vůbec dojedeme. Pohladila jsem Emku, slastně spící v přepravce. Ty moje malá chudinko, co jsem ti to provedla, že jsem nezůstala doma. Emička se na mne podívala a jako by říkala, klídek, jsi moc hysterická, všechno dobře dopadne, se zamuchlala do dečky a pokračovala ve spánku. A měla pravdu, ve třičtvrtě na devět jsme dojeli do Olomouce. Další porce adrenalinu mne čekala před nádražím.  Po tramvajové zastávce běhal chumel lidí a psů. Je to v ři..... , asi nejedou tramvaje, byla moje první myšlenka. Že si mám někde koupit jízdenku nebo se jít podívat na jízdní řád, jsem v té chvíli už nebyla schopna řešit. V tom mi padl zrak na taxikáře, volně zavěšeného na dveřích svého taxíku. Rozběhla jsem se k němu s jedinou myšlenkou, jen aby nebyl někdo z těch lidí ze zastávky rychlejší než já.. Byl to totiž jediný taxík u nádraží. Byla jsem u taxiku první. I kdyby po měl chtěl taxikář tolik, kolik si účtují ti pražští na Václaváku, dám mu -kromě Emky-cokoliv. Chtěl jen necelou stovku, což bylo úplně "redy". V devět jsme byli na výstavišti.

A jak to celé dopadlo ? Emička mi udělala velkou radost a vybojovala ocenění výborná 1, CAC a Národní viítěz. Domů nás bezpečně a rychle dovezli manželé Skotnicovi ( na vlak už mi nezbyly síly ) za což jim moc děkuji.  Děkuji i paní rozhodčí, tentokrát byla moc milá a laskavá. Taky děkuji všem přátelům a známým, kteří nám drželi pěsti.